Ach jo, zase trénink…
Kolikrát jsem to slyšel z úst těch, které sport živí. Je až s podivem, kolik hráčů (fotbal, hokej, basket) si dokáže zavzdychat nad tím, že musí tvrdě trénovat. Fakt je, že stereotyp může člověka jak unavit, tak úplně zničit. Občasným nářkům se tedy nelze divit. Existuje však okamžik, který dokáže náladu překlopit na jinou stranu. Ptáš se, o co tady jde?
Kolektivní sporty jsou velmi často svázány metodikou tréninku, herní taktikou, situačními šablonami, mechanismy spolupráce atd. Někdy, zvláště proti silným soupeřům, není prostor na “hraní hry“ – jde spíše o úporný boj o “nesmíme dovolit soupeři vyhrát“. Radost ze hry se vytrácí, vše je zaměřeno na výsledek. Někdy je nahodile povedený výsledek dočasnou maskou opakovaně děsivých výkonů. Hm…
Takže?
Je to PROCES UČENÍ (osobní pokrok), který vnáší do opakujícího se stereotypu více radosti a nadšení!
Člověk je učenlivý tvor – má v genech touhu po růstu a nových podnětech. Tady se nabízí nová příležitost, jak probudit energii v těle i mysli znuděného a utahaného sportovce – nový úkol, přitažlivý cíl, osobní (nikoli cizí) výzva!
Někdy se stačí hráče jen tak mimoděk zeptat: Na čem dnes pracuješ?
Velmi, velmi a velmi často dostávám stejnou odpověď: „Jak jako, na čem pracuju…trénink dělá přece trenér?“
Ano, to je pravda. Ale kariéra patří hráči, nikoli trenérovi. A tak se ptám znovu a znovu a znovu: „Na čem dnes pracuješ?“ Tak dlouho, až vyprovokuji reakci typu:
- „…možná bych mohl zkusit
- …to by šlo
- …chtěl bych
- …zajímalo by mě
- …ještě jsem nezkusil
„Učím ho, aby chtěl…“
Přitažlivý osobní cíl, který si hráč bere s sebou do tréninku, dokáže nastartovat úžasnou energii. Vychází totiž zevnitř. Je to škrtnutí zápalkou, vítr do plachet, šťouchnutí koule z kopce dolů…
Guru osobního rozvoje, Anthony Robbins, říká:
Lidé nejsou líní, jen si stanovují málo přitažlivé cíle.
Na čem dnes pracuješ ty?
