Ahoj Davide a Michale,
Děkuji vám za váš kurz Mentální přípravy pro sportovní trenéry. Obrovsky mi otevřel oči, ale hlavně mi přijde, že si všímám věcí, které jsem dřív ani nezaregistroval. Hlavně mě nadchlo téma „Bezpečné prostředí“. Co to vlastně doopravdy znamená, jsem poznal včera na vlastní kůži.
Tchán mě poprosil, jestli bych s ním nezajel na nákup do Čejkovic. Tchán je v jádru hodný člověk, ale velmi prchlivý, emočně velmi nestabilní a jestli na něj nějaké rčení platí, tak to, že dělá z komára velblouda. Dokáže se rozčílit kvůli tomu, že dáte zahradní křeslo o dva metry jinam tak, jako byste mu vykradli a zapálili barák.
Vyzvedl jsem tchána a vycouval jsem od domu. A najednou to začalo. Řev: „Kam to jedeš?! Ty nevíš, kudy se jezdí do Čejkovic?!! Proč jedeš obráceně?! To je úplná debilita!“
Zhluboka jsem se nadechl, potom výdech a pokračoval jsem po svém. „Jo aha, ty jedeš tudy. No jo no, taky možnost.“ Úleva ale netrvala dlouho.
„Jak to řadíš?! Tady už dávno jezdím na čtyřku! Strašně to dusíš to auto!“
„Karle, ale to je moje auto. Nemyslíš, že ho znám lépe, než ty?“
„No!“ Zbrunátněl tchán. „Podívej se na ty pitomce. Takhle se podle nich opravuje vozovka! To je katastrofa! Tak, a teď jsi přejel odbočku!!! Proč se na to nesoustředíš?!“
Najednou jsem se přistihl, že vlastně neumím řídit. Nejdřív mi začaly jemně pulzovat spánky. Potom jsem cítil, jak se mi nahrnula krev do hlavy. Za chvilku jsem se přistihl, že vlastně ani nechci v tom autě být, ale že už myslím na to, jak naše nákupní anabáze skončí a já konečně budu v autě sám a neuslyším ten řev kvůli každé volovině, kterou já nebo kdokoliv kolem nás udělá.
Byl jsem tak vycucaný, že jsem začal řadit rychlosti úplně v jiném pořadí a nakonec se stalo to, co se stát muselo. Chtěl jsem zařadit a ozval se ten nezapomenutelný zvuk, když špatně sešlápnete spojku a kola v převodovce do sebe nezapadnou. Takové to „chrrrrrr“. Znáte to.
„No prosím! A pak že zná vlastní auto! Ty vyčešeš převodovku než tam dojedeme! To je tragédie!!!“
Už jsem nic neříkal. Nemluvil jsem, nereagoval. Uzavřel jsem se do sebe a chtěl jsem to všechno už jen nějak přečkat a přežít.
A tam mi to došlo. To, o čem jsme si povídali na vašem kurzu. Pokud bych dosadil tchána do pozice trenéra a sebe do pozice sportovce, tak nejsou to právě ty pocity těch hráčů, kteří se takhle cítí ve chvílích, kdy po nich někdo ječí, nepodpoří je a nebo nad nimi prostě jen někdo kroutí hlavou? Jak se v takových chvílích může cítit hráč nebo sportovec?
Není náhodou sportovec v tom stavu, že už vlastně ani nechce být na tom hřišti? Ve stavu, kdy se stáhne do sebe, nemluví a nereaguje? Nesnaží se nakonec nějak přečkat všechny ty negace a přežít do konce utkání nebo závodů? Napadlo mě, že jestli má předvést svůj nejlepší výkon v takovém psychickém rozpoložení jako jsem byl já v autě, tak to ani možné není. Protože jsem zjistil, že po skoro pětatřiceti letech praxe za volantem vlastně v té náhlé panice a pod tím tlakem vlastně ani řídit neumím.
A tím mi vše sklaplo. Celý váš kurz. A jsem za to vděčný.
Díky za to, co děláte. Díky za to, že jste. Nenechte se otrávit a pokračujte. Protože při obyčejné cestě autem se svým tchánem mi došlo, že to uvědomění a otevření očí má smysl!
Mějte se fajn. Pěkný den.
Trenér Vojta, absolvent kurzu číslo 1
