Jednoho dne mi zavolala maminka mladého hokejisty. Je mu 12 a než jsem stačil dokončit pozdrav, spustila: „Máme kluka, je mu 12. Hraje hokej na špičkové úrovni. Před sezónou ho přeřadili o ročník výš a je teď v týmu s třináctiletými. Vůbec se tam necítí dobře, hraje hrozně, vůbec nevím, co s ním mám dělat. To nám dělá snad naschvál.“
„Co pro vás mohu udělat….?“ snažil jsem se dostat po té salvě ke slovu.
„No opravte to přece! Jste kouč!“
Bylo mi z toho trochu úzko. Kluk se ocitl v prostředí, ve které mu není dobře, cítí se odstrčený, nemá tam kamarády. Nerozumí, o čem se ti kluci baví a maminka si myslí, že má doma ledničku, která se jí porouchala.
Než jsem stačil vstřebat, co jsem právě slyšel, zadrnčel telefon znovu. Velmi milý hlas maminky z malebného městečka na Slovácku, která má problém se synkem. Prý hraje fotbal a jestli bych si s ním mohl promluvit. Hlas zněl chápavě a příjemně a měl jsem zrovna za pár dní cestu okolo. Tak jsem slíbil, že se stavím u nich doma.
Krásný, uklizený baráček, napečeno, navařeno, na stole dortíky a hlavně tedy neskutečná Pavlova…no a potom také sympatický dvanáctiletý fotbalista.
„Tak copak se děje?“, začal jsem.
Slovo si vzal tentokrát tatínek a povídá: „Noo, kluk hraje dobře, o to nic. Ale párkrát se mu na hřišti něco nepovede a už to začne. Kroucení hlavou, otáčení se zády ke hře, mávání rukou, ťukání na čelo a končí to nezájmem o hru. A to jen kvůli jedné neproměněné šanci!. Chceme, aby hrál pořád stejně. I když se něco nepodaří.“
Napadla mě hned jedna myšlenka. Ptám se rodičů: „A vy chodíte na synovy zápasy?“
„No jasně, tam nemůžeme chybět!“
„A kde stojíte při zápasech?“, já na to.
„No přímo za brankou“. Otec hovoří a já vidím, že maminka zpozorněla.
„A jak se chováte, když kluk nedá tu stoprocentní šanci?“
Maminka zvedá obočí , tatínek na mě chvilku kouká a je ticho. Nikdo neodpovídá, ticho se prodlužuje a najednou se ozve tichý hlas maminky:
„To přece děláme my. My přece kroutíme hlavou, my se otáčíme s máváním rukou zády ke hřišti, my se chytáme za hlavu a kroutíme s ní….táto? To děláme my, přece…“
Tak – malý si mohl jít konečně hrát na zahradu, což chtěl stejně celou tu dobu. My si mohli povídat bez něj. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi spadl kámen ze srdce a kdy se moje srdce usmálo. Zjistil jsem toho dne úžasnou věc a poznal naději pro další budoucí malé sportovce. Osvícení rodiče existují. Existují ti, kteří pochopí, že udělají nejlépe pro své děti, když neobjednají koučování jim, ale sobě. Třeba pro ty krásné, objevující, otevřené konzultace. Pro povídání si o svých dětech a vzájemném pochopení.
Stali se z nás s tatínkem a maminkou rodinní přátelé a moc si toho doma vážíme. A já od toho dne vidím světlo na konci tunelu.
Krásný den všem zvědavým a otevřeným rodičům, trenérům a sportovcům.
David Vavruška
