Hokejové mužstvo jasně vede a vstupuje do poslední třetiny. Trenéři “výslovně a důrazně“ varují a upozorňují hráče, aby nepodcenili stále ještě přežívajícího soupeře. Ve svých slovech vyjmenují mnoho ohrožení a nástrah, které jasné skóre přináší. Soupeř se však vzedme ke kolektivnímu výkonu a zápas otočí. Mužstvo poražených na sebe kouká, protože trenér přece říkal, AŤ SE TO NESTANE.
A stalo se…
Co se stalo? No nic tak převratného, co bychom neznali už z dětství: NE-rozlij to. Bum! NE-znič to. Křách! Ať tě nenapadne strkat to do nosu. Hmm, fůůůj!
Mužstvo jen uposlechlo dobré rady trenéra. Soustředilo se natolik na to, co se NE-má stát, až tomu přizpůsobilo své chování na ledě. Nedělalo to, co má, ale upnulo se na to, co se Ne-má. Vždyť to říkal trenér.
Za vším hledejme orientaci naší pozornosti.
Je to tak jednoduché? Ano, je. Mozek přemýšlí v obrazech, a když mu vzkážete, že Ne-má strkat lentilku do nosu, tak to udělá právě proto, že jste svými slovy evokovali obrazovou představu v dětské hlavičce. Samotné dítě to často ani nenapadne, dokud nepřispěchá rodič s dobrou “nápovědou“.
Legrační, že?
Doporučení trenérům:
Neříkejte hráčům, co nemají dělat, protože se jisto jistě něco z toho stane; vy i hráči jste pak frustrovaní a vše je tak akorát k nasr… Komunikujte ve svých slovech to, co CHCETE, nikoli to, co NE-chcete.
Mozek už se podle toho zařídí…