Dva konkrétní případy dnešního blahobytu:
Mami, vezmi mi tu novou raketu na trénink, jinak nikam nejedu.
Mami, oni dělají ve škole jenom ty obědy, které nikdo nejí. A ty, co nám chutnají, skoro nevaří.
- V prvním případě už jsme tak daleko, že věci za 13- náctiletého chlapce chystá maminka, protože on nemá čas sbalit si tašku – hraje na mobilu hru. Ještě vyhrožuje, že nikam nepůjde, jako by to byl trénink maminky, nikoli jeho (příklad z praxe).
- V druhém případě absolutní dostupnost všech potravin způsobuje paralýzu v rozhodování, na co vlastně (asi) má dítko dneska chuť.
My tvoříme tuto společnost – my jsme zodpovědní.
- Máme ještě šanci?
- Jaké by to bylo CHVÍLI NEMÍT?
- Co by se stalo, kdybychom nechali děti (i rodiče) chvilku hladovět?
- Jak by se situace vyvinula, kdyby jeden den v týdnu nebyl v lednici čerstvý nákup, ale zbytky, které všichni odkládají až na úplný konec?
- Donutil by je hlad? Nebo by raději snesli “nepohodlí hladu“?
A jaké by to bylo, kdyby maminka řekla:
Ok, jak myslíš, tak nikam nejedeme. Je to přece tvůj trénink.
Nebo by jasně definovala podmínky, a to přesně naopak:
Pokud si nevezmeš tu raketu, na které jsme se domluvili, tak s tebou nikam nejedu!
Hranice, limity, pravidla. Témata, která se objevují v naučné i populární literatuře čím dál častěji.
Kdo je nastavuje? Dítě nebo dospělý?
Ve sportu má každá hra hranice a pravidla. Jinak by se nemohla hrát. První pravidlo hry je vždy: dodržuj pravidla, jinak s námi nemůžeš hrát! Můžeme se ze hry poučit?
Dovolíme si CHVÍLI NEMÍT nebo zcela rezignujeme na zdravé limity a pravidla, které drží fungování společnosti pohromadě?
