Občas mi jako trenérovi vyčítali, že se to koučování s hráči “moc mazlí“. V praxi to vypadá tak, že nechám hráče hrát, nevyčítám mu chyby, hodně s ním komunikuji pomocí otevřených otázek a ptám se ho na “jeho vnímání“ situace. To proto, abych dobře rozuměl tomu, co se mu na hřišti děje – nikoli co si já myslím, že se mu děje. A v převážné většině vkládám do tréninku POZITIVNÍ EMOCI.
Vytvářím mu oporu a podporu pro “jeho sport“.
Co je to ta “POZITIVNÍ EMOCE?
Je to celkový “POSTOJ“ trenéra ke spolupráci s hráčem.
Shrnul bych to do krátké mantry:
• Hraji s tebou, ne proti tobě
• Věřím, že na to máš
• Věřím, že na to máš; takže to zvládneš
• Věřím, že pokud to teď nejde, naučíš se to
• Věřím, že ti s tím mohu pomoci
• Věřím, že když se posunu já, posuneš se i ty
Jen pro příklad pár slov z koučovacího rozhovoru od trenéra, který to nepochopil:
No jo, to se ti řekne, ale když ten blb to minul z jednoho metru. To ho mám za to jako pochválit?
Ne. Nechval ho. Jen mu vytvoř “oporu a podporu“, aby se z toho nepříjemného nezdaru rychle dostal pryč.
Co bys chtěl od okolí ty, když ti něco nejde?
Vyjádři některou z “pozitivních emocí“, aby hráč věděl, že hraješ s ním – ne proti němu. Třeba ho povzbuď nebo nabídni jiné řešení. Popožeň ho, nastartuj ho, zvedni ho! Nebo ho zamáčkneš výčitkou, ztrapňujícím gestem či ponižujícím komentářem?
Je to zvláštní, jak se dá v kratičkém článku popsat způsob práce, který skvěle funguje. Když si to spojíš s některými články ze seriálu Do minuty, možná vznikne zamyšlení: S lidmi se dá pracovat také jiným způsobem, než jen uplatňováním síly, kontroly a zvyšujícím se tlakem…
