Přemýšlím, kde má sport své hranice.
Všudypřítomná snaha posunovat hranice dál a výš nutí sportovce jít až za hranu svých možností. Tlak na tělo je tak velký a často dlouhodobý, že s ním sportovec ztrácí kontakt. Tlačí do něj tak, až přestane vnímat jeho zpětnou vazbu k přetěžování. Co tím myslím? Že vrcholový sport není sobotní hobby odpoledne…
Každý sporťák to má jinak. Svou roli hrají dispozice, kapacita mentální energie, ochota překonávat překážky, vůle, víra, osobní smysl, podmínky a prostředí. Myslím, že dnes nejsou tělesná měření žádným tajemstvím. Umíme načasovat zatížení tak vhodně, aby odpovídalo rytmům sportovce i požadavkům soutěže, na kterou se připravuje. Snažíme se být “neomylní“ ve výběru cviků, objemu či intenzity tak, aby toho všeho bylo akorát. Často se to podaří, někdy to nevyjde.
Nově umíme měřit také “mentální kapacitu“ sportovce.
Jeho aktivitu či pasivitu v různých parametrech, které potřebuje pro svůj sport. Orientace, struktura a síla (nebo slabost) jeho psychických sil bude mít na jeho výkon rozhodně velký vliv.
Tělo i mysl jsou propojené jednotky. Nikdy ani oddělené nebyly, možná si to jen někdo mohl na chvíli myslet.
Naším úkolem a cílem není jen jejich zatěžování a ničení, ale také ochrana.
Odbornost, měření a neustálá komunikace se sportovcem je nutnou podmínkou fungující spolupráce. Tělo i mysl jsou pro sportovce pracovní nástroje. Vždyť každý sportovec se hrozí okamžiku, kdy jeho tělo nebo psychika vypoví službu a řekne: Ne! Už ne…
