Taky jste to zažili? Já jsem to poznal jako hráč i jako trenér a sám jsem to žil spoustu let. Systém a rodiče mě vychovali tak, že jsem se měl “vyhnout ztrátě“. Dělat vše pro to, abych “o něco nepřišel“.
O nic se nepokoušej, odkopni to, nedělej to, pozor na to – nejčastější “mantry“ mého života.
Jenže jak tak stárnu, zjistil jsem, že tento způsob myšlení a jednání mě připravuje o obrovskou porci životní radosti a taky možnosti tvořit, přiměřeně riskovat a něco po sobě zanechat.
Potřeba “podstupovat riziko“ je v nás pěkně uložená – v genech. Máme ji všichni, jen někteří vyšší a někteří nižší. Zde leží zajímavý klíč pro trenéry – pokud tvůj hráč v sobě nemá “potřebu“ zažívat vysokou míru rizika, nenuť ho k tomu. Jeho výkon kolabuje, protože na to jeho mozek není vybaven.
Naopak – pokud máš hráče, který rád “hazarduje“ – využij tuto jeho přednost. Můžeš mu pomoci nasměrovat tak, aby neohrožovala úspěšnost týmu. Tým je vždy víc než jednotlivec a i hazardér to musí pochopit, jinak v týmu nemá co dělat. Jeho “hazard“ musí sloužit potřebám mužstva, ne ho ohrožovat. Vím, je to složité s ním komunikovat, ale stojí to za to. Tento hráč rozhoduje zápasy… Nesnaž se jeho chuť riskovat potlačit, protože ho nadobro zabiješ nebo ztratíš.
Tolik genetika. A jak jsem to udělal, že už se dnes nesnažím vyhnout ztrátě, ale naopak chci něco získat? No tak, že si sám nastavuji postupně nové hranice a vystupuji ze své “komfortní zóny“. Nakládám si jen tolik, na kolik se cítím připraven. Posunuji hranice tak, aby můj mozek nepanikařil. Dovoluji mu “cítit se bezpečně i v zóně přijímaného rizika“.
Kdykoli chceš něco vytvořit, tak trošku riskuješ – buď to vyjde, nebo ne. Jistota neexistuje. Pokud se budeš chovat jen způsobem “ať něco neztratím“, tvůj potenciál se stane jen nerozvinutou a spící možností.
Tvůj posun = Tvoje volba.
